Za starodávna byly našemu Království českému přirozenou a mocnou hradbou hluboké lesy, jež od hřebenů hraničních hor na mnoho mil do vnitra země se rozkládaly. Stráže zvláště k tomu určené střehly přechody vedoucí tím pomezným hvozdem, opatrujíce zároveň brány zemské, stálé to tvrze a hradby, zřízené na ochranu stezek při hranicích.

Ponenáhlu, zvláště za 13. století, kdy cizí osadníci valem k nám se hrnuli, sami králové naši přestali šetřiti lesů hraničných jako ohrady zemské a dávali cizincům mýtiti část po části. Nejdéle a nejlépe zachoval se pomezný hvozd na straně západní proti Bavorům, na svazích i na úpatí velikolepé Šumavy. Část její a nejdůležitější cesty, vedoucí tudy od Domažlic do Němec, opatrovali od nepaměti Chodové, lid jadrný, otužilý, postavy statečné, mysli udatné.

Vesnice jejich, někdy na samém pokraji královských lesů, rozkládají se v nížině i na výšinách, ale vždy tak, že mají před sebou v tu stranu ke hranicím chlumy nebo vrchy, za něž se tulí jako za přirozené bašty proti nepříteli. Roztroušeny jsou pásem asi šest mil dlouhým podél hranic při přechodech a důležitých stezkách.

Tak od Domažlic nejdále na jihovýchod poblíže průsmyku Všerubského vesnice Lhota a Pocínovice, od těchto pak k severozápadu mezi cestami všerubskou a brodskou: Kýčov, Mrákov, Tlumačov a Stráž, nejdále pak odtud severozápadně při cestě do Mnichova pod lesy vesnice Újezd, Draženov, Postřekov, Chodov a nynější městys Klenec.

Kdy Chodové, tito čeští hraničáři, sem byli zavedeni, na určito známo není. Než tolik jisto, že službu svou statečně vykonávali, že v čas nepřátelských vpádů stezek a cest hájili i bojovali ve všech těch bojích a bitvách, které kdy v jejich okresu a v okolí svedeny byly.

Jakož je jisto, že pomáhali Břetislavu knížeti Němce u Brůdku udatně porážeti, tak také je nepochybno, že nelenili v bojích ostatních, jmenovitě pak za časů husitských, slavné paměti.

Za dob pokojných chodili po pomezí a dbali, aby sousedé Němci hranic našich neztenčovali, hvozd český bez práva nemýtili, v něm nelovili a vůbec pychu v něm se nedopouštěli. Přitom, jak staré paměti vypravují, bylo Chodům nejednou krvavou bitku podstoupit, a to s pytláky a škůdci bavorskými, zvláště brodskými. Spolehlivými společníky byli Chodům na těch pochůzkách a strážích velicí a silní psové, dobrou pak družkou čakana a za dob pozdějších ručnice, dlouhá i krátká. Zbraň nosili vždy i za dob, kdy podle usnesení sněmovních ostatním obyvatelům našeho království to dovoleno nebylo.

Kdykoliv český král ubíral se jejich končinami, vítali jej Chodové ve zbrani pod hlavním praporem svým, na němž psí hlavu v erbu měli, a uctivše knížete svého po starodávném obyčeji soudkem medu, provázeli jej jako čestná stráž horami přes hranice.

Za těžké a často nebezpečné služby požívali Chodové zvláštních výhod a práv.

Odjakživa byli lidem svobodným, nejsouce poddáni žádné vrchnosti, toliko samému králi. V území jejich nesměl se žádný šlechtic zakoupiti nebo usaditi. Robot a jiných služeb poddanských, jakéž všechen lid selský velice tížily, Chodové nekonali žádných. Lesů, jež chránili, volně směli užívati a za starodávna v nich i bez překážky honili, cvičíce sílu svou na medvědech a vlcích, kterých ještě v 17. století Šumavou hojně pobíhalo.

Cla a mýta po všem království neplatili, řemesla ve svém okresu volně provozovali. Bez překážky a po vůli směli se kamkoliv stěhovat a se přižeňovat, i ve hromady se scházet.

Vlastní jejich soud »práva chodovského« zasedal každé čtvrté neděle v zámku neb hradu jejich v Domažlicích, skládaje se z »rychtáře chodovského«, vládou královskou ustanoveného, a z konšelů či rychtářů z vesnic chodských.

Na hradě chodském přebývali domažlický purkrabí nebo hejtman, chodský rychtář a přísežný písař, nejvyšší jejich úředníci. V hradě tom chovali také prapor svůj, pečeť a privilegia, jež udělili jim králové Jan Lucemburský, Karel IV., Václav IV., Jiří Poděbradský a jiní. Tam také v čas potřeby ve zbrani se shromažďovali a v čas války ženy své a děti i nejlepší majetek uchraňovali.

Naposled konali Chodové službu svou osudného roku 1620, zdělavše na pomezí bavorském záseky na příležitých místech. Tenkráte jim Fridrich, zimní král, přísně poručil, »aby dle povinnosti své a pořádku jedné každé vesnice stráž bedlivou netoliko ve dne, ale mnohem více v noci drželi a proti nenadálým vpádům nepřátelským těch míst hájili, v nich ustavičně do určitého času zůstávali, z nich dříve času vyměřeného ve dne, ovšem i v noci nikam neodcházeli, a zjednajíce sobě náležitý praporec vojenský, jímž by jedna osoba vládnouti mohla, k němu přísahu učinili. – Aby při těch vartách tím lepší řád držán byl, aby vždycky jeden den rychtář a druhý den písař při nich zůstával –«

Tenkráte naposled ozývalo se hlubokým hvozdem šumavským volání stráží chodských, tenkráte naposled vlál nad hlavami hraničářů českých bílý praporec s černou obrubou, zdobený psí hlavou.

Pak přišla bělohorská bitva.

Záplava obecné zhouby stihla hltnou vlnou také pohorské zákoutí volného Chodska. Čtyřicátého dne po exekuci staroměstské postoupeni jsou svobodní Chodové zápisem.Karla z Lichtenštejna na místě císařském zástavou za 7500 zl. říšskému dvornímu radovi Volfu Vilému Lammingerovi, svobodnému pánu z Albenreuthu, jenž byl jedním z císařských komisařů a ředitelů hrozné truchlohry dne 21. června roku 1621. O devět let později prodáni jsou Chodové témuž Lammingerovi v úplný dědičný majetek za 56 000 zl.

Nový pán ovšem nechtěl uznat a neuznal jejich svobody a privilegia a nakládal s nimi jako s lidem robotným a poddaným.

Tenkráte nastal poslední a největší chodský boj. Hájiliť svobodymilovní mužové práv svých proti násilí a bezpráví. Přes šedesáte let trval nerovný ten zápas. Časem svitla Chodům jiskra naděje u dvora vídeňského, kdež se svobody domáhali; než posléze nástupce Lammingerův, syn jeho Maxmilián, při vyhrál a Chodům dodán rozsudek, že jednou navždy žádost jejich se odmršťuje, privilegia jejich že jsou anulována a již neplatna, jim pak samým že se ukládá pod přísnými tresty perpetuum silentium.

To bylo r. 1668.

Skutečně pak na Chodsku panovalo silentium – ticho jako hrobové, a nepřerušeno ani pak, kdy roku 1680 téměř po všem Českém království strhlo se strašlivé povstání selské.

Ale perpetuum přece nebylo. Chodové je přerušili. A tu se počíná naše historie.

Jasná tma listopadového večera zastřela stráně i doliny pohorského kraje na úpatí strmého Čerchova i táhlé Haltravy. Černé a husté mraky nízko se hnaly přes lesnatá jejich temena i hor ostatních Českého lesa, jenž obrovským valem zvedal se nad ztichlou krajinou, zanikaje v oblacích a ve tmách. Nehostný nastal čas.

Vichr byl všeho pánem, i mraků i země, na níž se všecko před ním chvělo: staletý ve stráních hvozd i strom v širém poli opuštěný. Břízy, staré i mladé, husto rostoucí na hoře Hrádku nad vesnicí Oujezdem, šuměly, lkaly a chvěly se v nahotě své, neboť vichr jim v chumáčích rval poslední zlaté listí a honil je černým vzduchem v divokém víru. Na sousední však Hůrce vzdorně hučel dubový háj a potřásal rozložitými korunami, bráně se vichru, jenž z něho divoko vyraziv, zalehl až dolů do ztichlé vsi, tulící se jako hnízdečko k homolovitému Hrádku.

Stromy u stavení i na sadech klátily se a prudko šuměly. Nejhlasněji však hučela věkovitá lípa, rostoucí na prostranném nádvoří u Kozinů. Váha a bidlo staré studně pod lipou vrzaly a rachotily; než zvuk ten nelibý přehlušován byl hukotem větru v rozložité koruně starého stromu.

Ve statku svítili. V mdlé záři, na dvůr nízkým oknem padající, kmitl se pod lipou náhle prudký vír žlutého listí, jejž vichr, divě se zatočiv, mžiknutím zvedl a zanesl do tmavé výše. A vtom, když takto jakoby rozzuřen nejdivěji hvízdal a hýkal, postavil se někdo ve světnici do okna. Jen na okamžik bylo viděti tu siluetu – teď okno se pootevřelo. Nahé ženské ruce vystrčily ven do tmy nevelkou mísu a v ten už okamžik se z ní bělostně zaprášilo. Mrak jako padlý sníh náhle z ní vystoupiv, náhle se rozplynul ve větru, jemuž byl obětován. Naříkavá Meluzína, pohltivši hladově naráz mouku z mísy, danou jí na utišení, zasténala ještě jednou a hnala se tmou dále.

Okno se zavřelo, stín v něm zmizel.

Nehostný panoval čas.

Ve statku však ve dřevěné světnici, dosti prostranné, bylo milo a útulno. V krbu hořel oheň a smolná polena praskala. Louč, v černém svícnu zastrčená, hořela plamenem a zář její jasně padla na obětovnici, jež přinesši Meluzíně oběť, od okna odstoupila a nesla prázdnou mísu na nenatřený sudeň.

Byla to sama selka, toho statku hospodyně, žena mladá, pěkné postavy, pěkného obličeje, z něhož nejhezčí byly jasné hnědé oči a nos táhlý a rovný. Vlasy měla pestrým šátkem zavinuty, na sobě pak sukni, obléčku a rukávce.

Postavivši misku na sudeň, usedla zase na židli opodál malované postele pod nebesy, a vzavši kucel do ruky, uváděla hejčedlo v houpavý, volný pohyb a jala se přitlumeným hlasem zpívati:

Zvenku se ozývala bouře. Šum stromů a hukot větru sléval se v jediný hlas, od něhož se okna otřásala. Mladá však matka zpívala ukolébavku dále. Ale ještě jiné zvuky nežli její písně bylo ve světnici slyšeti. Ve stinném koutě z postele pod nebesy; odtud se ozýval hlasitý šepot, šuškání a tajený smích, jenž dlouho dušen teď propukl, vesele, jasně, jako stříbrný zvonek. Ale hned ho druhý, hrubší hlas konejšil, tlumil, a vtom také hospodyně je od hejčedla okřikla – nikoliv však ostře a přísně, aby se upokojili, že Hanálka usíná. Pak zase, houpajíc, dala se do zpěvu:

Malá Hanálka v hejčedlu spokojeně si broukala a houkala, ale čím dál tím slaběji, až umlkla. Ještě několik kývů, pak pustila matka kucel a zamířila k posteli, když v ten okamžik zpod čistých nebes vztyčil se hospodář, její muž, jenž byl dosud se svým nejstarším děckem se povaloval a s ním se škádlil.

Sedlák, jemuž bylo málo přes třicet, muž slušně vysoký a urostlý, shrnuv si dlouhé, kaštanové své vlasy za uši, hleděl usmívavě vstříc své ženě. Klučina pak tříletý, košilatý, tváře kulaté, jiskrných očí jako trnky, opíraje se o tatíkova záda, volal na matku, aby k nim přisedla.

»I vy nehupřahaná čeládko!« zvolala s líčenou přísností selka. »Ticho! Pavle, huž bys míl spát. Chutě do pelíška! Hanálka teky huž spí!«

»Ha pěkně spí!« ozval se hospodář, a zasmáv se, ukázal na hejčedlo. Z něho přes okraj vyhlédla rozmilá hlavička malé, asi dvouleté holčičky, jejímiž plavými kučerami prorážela zardělá zář planoucí louče jako lesklé zlato.

Mladý Sladký, nebo Kozina, jak mu po jménu jeho statku říkali, vstal a šel k hejčedlu. Byl v kožených, světlých spodkách po kolena, v punčochách a těžkých střevících, bez vesty, bez kazajky, jen tak v košili širokých rukávů, zpředu porozhalené. Jak ruce po své dcerušce vztáhl, jak ji pak ve výši před sebou laškuje k posteli nesl, bylo nejlépe viděti jeho statnou štíhlou postavu. Na loži shlukla se všecka rodina; veselé děti po otci lezoucí a rodičové veselí z radosti svých dítek.

Zněl tu libý souzvuk rodinného štěstí. Hučení podzimní bouře ho nerušilo.

Však toho štěstí nedošli jenom tak, bez boje. Stará Kozinová dost bránila svému synu, tehdy již samostatnému hospodáři, když před čtyřmi lety jí oznámil, jakou že si vyvolil nevěstu. Nezdálať se jí podobná sic a hezká, ale chudobná dívčí do Kozinova statku, který, ačkoliv už na něm rychtářové neseděli jako za starších časů, byl jedním z nejpřednějších. Ta dávná čest mu zůstala, neboť každé děcko vědělo, proč nová vrchnost dědu Kozinovu vzala rychtářství, že nechtěl dle její noty tancovat a být proti svým lidem.

Ale nakonec stará synovi přece povolila.

»Na dubě nerostů než žaludy,« řekla. »Je to Kozina, hlava nehústupná, kerak dub tvrdá. Hale hať mu není pak s Hančí na světě těsno –«

Tenkráte veselý Řehůřek, dudák, jak mu Jiskra říkali, zasmál se a pravil:

»Věru že nebude! Budú spolu žít jak sto květů.«

Jak by on nechválil a všecko nejlepší neprorokoval, když byl mladého hospodáře důvěrník, sám jediný jeho tajemství znal i jeho poslem a rádcem býval. Ale co řekl, splnilo se.

Mladý Kozina žil se svou Hančí opravdu jako sto květů, a to ne půl léta, rok, jak bývá, ale již páté léto. Domácnost ho pořád těšila, ba snad čím dále tím více. Doma u ženy a teď ještě více u dětí sedět, s nimi dovádět a laškovat, to mu bylo nejmilejší. Až mu za zlé měli, protože na svět, mezi mužské, na pivo skoro ani nevyšel, aby, jak bývá, pohovořil a porokoval.

Ještě tak nejspíše s dudákem, Jiskrou Řehůřkem, zabral se do hovoru někde v poli, na mezi u lesa nebo časem v neděli odpoledne ve statku na sadě.

Mladý Sladký se změnil. Jindy se rád po nocích toulal, a to s puškou nebo s tenaty v lese, rád vlky do jam chytal a nenáviděné vrchnosti, kde mohl, něco vyvedl. Co se však oženil, zkrotl jak beránek.

Když páni vzkázali o povoz, aby dříví vozil nebo jinou robotu konal, mlčky poslechl a pacholka poslal. Jindy jako všichni a všude na Chodsku klnul té nezvyklé porobě, a jak jen mohl, se bránil a vytáčel.

Stará Kozinová, majíc rty pevně sevřeny, zasmušile a přísně hledívala naň v takových chvílích a pomyslila v duchu, nebo starému bratru draženovskému Hrubému, když k ní přišel, si potoužila:

»Ten chlapec! To huž není Kozina. Ten se po tátovi netrh. Žena mu vzala všechno srdce.«

»Žena a děti,« slušelo dodat. Zdálo se tak i nyní v tu chvíli, kdy nedbaje podzimní bouře, s rodinou svou na jednom loži seděl a upřímně se smál svým dovádivým dětem, jež jako koťata po něm lezly.

Pojednou se vzpřímil a naslouchal. V ten okamžik také starý Vlk pod stolem probral se ze dřímoty, a vyraziv na světnici, hlasně zaštěkal.

»Vždyť přásky sotva začaly,« mínila selka, vzavši malou Hanálku na klín. Myslilať, že snad někdo z čeládky se vrací z přástek u souseda, kdež se právě ten týden odbývaly.

»Te někdo cizí,« odvětil hospodář a šel ven na síň otevřít domovní dveře, na něž někdo byl zabušil.

Závora klapla a venku se ozval cizí mužský hlas, jenž zanotoval:

Vtom hospodář něco promluvil, takže nebylo slyšet slov zpěvákových, jenž se však mýlit nedal a dále zpíval:

Tak prozpěvuje vstoupil do světnice, kdež se u prahu zastavil a pozdravil. Veselý křik malého Pavla ho vítal, selka pak zvala:

»Pokroč dál, Jiskro! Tepřiva zez města? To zrovna dost časně. To tě Dorla pěkně huvítá.«

»Pěkně, nepěkně. Bude–li z křenu, budu já z pepře.« Dudák, pohodiv svým nástrojem na rameni, šelmovsky se usmál.

»Ha žes tak vesel, samý zpívání,« mínil hospodář.

»Jak bych nebul, šak tám ten vichr pěkně zpívá, haž se to rozlíhá. Boží dopuščení, to bula cesta! Měch se mi větrem nadúl, ha dudy samy hrály, ha já ve tmě poskakoval, hdyž bulo tulik muziky; z – mokrýho přílohu na změt přes kamení, z bláta do bláta, jen mlaskalo.«

Řehůřek Jiskra, položiv dudy na lavici, sám vedle nich se posadil. Beranici s červeným dýnkem nechal na hlavě. Tvář kulatá, hladká, mající na bradě důlek, pořád se mu ještě usmívala. Vlastně jen jeho veselé, šelmovské oči, jež rád přimhouřil, když něco čtveráckého zamýšlel nebo propovídal. V letech se mladému hospodáři rovnal; ať byl o dvě, o tři léta starší.

Zatím už selka, přinesši soli a bochník chleba v bílé rouše zahalený, obvyklým »krájej« pobízela hosta, aby si chutě vzal. »Co novýho v městě?« ptal se hospodář.

»Ne moc. Povídali si tám v krčmě dva súsedé, ha já by súdil, že buli od městskyho práva, že se páni po nás ptáli. Šak tám strejček draženovskej teky sedíli ha všecko slyšíli.«

»Po kom že se ptáli?« zvolal kvapně hospodář.

»Po chodovskejch právích. Na húřadě v městě. Chtíli ty psaný práva, víš, co buly na našom zámku.«

»Ha hdo je chtíl?«

»Bul tam z Kúta ten správčí Koš a z Trhanova. Nu, súsedé se smíli, že toho popádli. Nevím, co se všecko dílo, hale ten Koš se prej sápal ha prál, šak že von tranovskej pán Chodovákom hukáže.«

Dudák se zamlčel, ale jako by si pojednou vzpomněl, dodal: »Dobře míl ten súsed tám v krčmě, kerak že ty chodovský práva sú pojednú vzácny. Nebožtík starej Lomikar i tuten mladej že se Chodovákom na vrch hlavy vysmíli, hdyž mluvili o perkamenech.«

Hospodář i jeho žena, držící v náručí malou Hanálku, pozorně naslouchali a nevšímali si ani, že malý Pavel košilatý, sklouznuv z postele, u dud se postavil, obdivuje se především jejich pěknému kozlíku. Nejprve se na něj jenom díval, pak osměliv se, sáhl po jeho srsti, očkách i po blýsknavých cetkách, jež mu Jiskra mezi růžky na ozdobu čela zavěsil. A tu si kloučka také matka všimla; otec však hleděl do země a pozvedl teprve svých očí, když dudák umlkl.

»Ha hdy to bulo, Jiskro?«

»Snad předevčírem.«

»Haby zas něco netrhlo, ňáká nehoda,« mladá hospodyně starostlivě povzdechla.

»Já by súdil –,« začal dudák, však nedokončil, neboť vtom starý Vlk prudce z podlahy vyskočil a jal se štěkat. Hospodář vstav, šel k oknu a hleděl do tmy. Nikoho však nespatřiv, zamířil ven na zásep. –

Jiskra, vzav malého Pavlíka, na svá kolena ho usadil a kladl mu již píšťalu dud ke rtům; vtom však mladá hospodyně dotekla se dudákova ramene.

»Slyš, Jiskro,« pravila, »vidíls, jak bul hospodář v myšlínkách hdyž jsi mluvil? Ha takovej tě je nynčko často ha pro nic za nic! Je tě vesel, hovoří, smíje se, všecko, ha naráz jako by to na něj hodil. To mi tě často napadne, že se mu něco v hlavě dije, nebo že mu něco kerak kámen na srdci leží. Teky mi huž přišlo, že mě huž snad ze srdce pustil, ba že snad lituje –«

»Nebuď bláznová!« vpadl jí dudák do řeči. »Litovat? Nelituje. Ešče nelituje ha nebude, to já vím. Proto si nenech nic stejskat.«

»Chčestí mi přílo, ha to víš, co v srdci nosíme, vo to se bojíme. Ha co by tedy bulo?«

»Myšlínky se v hlavě divně hemží. Teky to přejde.«

»Haby pánbůh dal a mne vyslyšíl,« povzdechla selka, slovy mužova důvěrníka potěšena. Zasmála se i, když malý Pavlík s pomocí Jiskrovou vyloudil několik kviklavých, plačtivých tónů.

Zatím mladý Kozina, vyšed ze síně na zásep, rozhlížel se dvorem, kdo to přišel. Ţe někdo tu byl, toť jisto, jinak by bedlivý Vlk prve byl neštěkal. Byla tma a vítr dosud hučel, takže nebylo dobře ani slyšeti. Však přece! Někdo zabušil na okno. – To tam naproti, přes dvůr, kde stála chalupa vejměnická. Tam přebývala matka mladého hospodáře. Spala již, neboť měla v oknech tmu. Pojednou tam zář prokmitla, již se tam projasnilo, a jak zardělá zář oknem ven vyšlehla, bylo vidět dvě mužské postavy, jež tam u dveří stanuly. Čekaly nehnutě, netrpělivě, pak zmizely ve dveřích.

Hospodář jako by se na okamžik rozmýšlel nebo čekal. Ze světnice se ozval hlas ječivých dud; mladý sedlák ho již neslyšel.

Mířil přes dvůr k obydlí své matky. Sáhl tam po dveřích. Byly zavřeny. Shýbnuv se, přistoupil k oknu a podíval se do světnice. Zahlédl tam matku v kožiše a její dva hosty. Jeden z nich zpod pláště vyňal jakousi krabici nebo truhličku. Ten druhý ji otevřel a vyňal něco blýsknavého, lesklého jako stříbro, a ukazoval to staré Sladké.

Vtom však mladý hospodář odskočil od okna. Ozvalť se na záspi hlas jeho ženy, které bylo divno, proč se její muž v ten nehostný čas venku tak omeškal.

»Nikdo tu není, Vlk se nadarmo čertil,« pravil, navrátiv se na zásep.

»Ha proč jsi bul hu mámy?«

»Podívat se, co dělá. Svítí ešče, bulo mně to divno. Sedí na lajci ha modlí se.«

»Poj, poj do sencí; je zima, haž mě roztřísla, ha Jiskra se teky strojí dym. Pavlík chce na ňom dudy –«

Manželé vešli do světnice.

Jiskra se tam už zase Hanálkou zabýval. Nosil ji a houpal, a jak zpíval, upřelo děvčátko naň oči, až pomalounku mu přecházely, a usínalo. Dudák je položil opatrně do hejčedla.

»Ty bys bul dobrej tatík,« žertovala hospodyně.

»Bul, škoda, že vrána nemůže k nám trefit,« a dodal, usmívaje se: »Haspoň by se Dorla se mnú tulik nevadila.«

Připomenuv, že musí ještě na přástky přástevníkům zahrát, aby ženě něco koudele vyhrál, vzal dudy, s nimiž se malý Pavel nerad loučil, dal dobrou noc a šel. Hospodář za ním, aby zavřel. Šel však až přede dveře, na zásep, a tam se dudáka tiše zeptal, šel–li s ním strýc draženovský zároveň z města.

»Ne, zůstal v krčmě. Přisedl k tím súsedom ha něco s nimi šeptem říčil. Hale hani slůvka jsem nerozumil. Ha ty, já tě teky něco povím. Hančí mi prve prála, jak jí húzko vo tebe. Myslí, bláznová, že huž ji nemáš rád, že často se zamyslíš, nemluvíš, jako bys míl na srdci ňákú tíhu. Já mít takovú hodnú ženu, já bysem se pořád smíl ha všecken svět by mi jen kvít. Tak se pamatuj! K čemu tuten způsob? Žena za to nemůže: co vlček sham, huž je totám –«

Dal dobrou noc a za chvilku zmizel ve tmě. Mladý hospodář neobrátil se hned domů, ale stoje na záspi, hleděl upřeně přes dvůr k domku své matky. Okno tam posud mdle zářilo. Pozdní hosté byli tam ještě. Chtěl zase k oknu, než pojednou se rozhodnuv, vrátil se do síně. Ze světnice zazněl příjemný hlas jeho ženy, jež dozpěvovala

Teď teprve připadla mu na mysl živěji slova dudákova, jež prve, zabrán jsa v jiné myšlenky, jen napolo slyšel. Hlas ženin, na nějž už uvykl, připadal mu v ten okamžik tak, jako když za svobodna ji někdy tajně poslouchal v zahrádce zpívající. Zněl dosud tak svěže a mile, a když ji teď zahlédnul sehnutou nad usnuvším děvčátkem, zmizel mu mrak myšlenek a musil tvář vyjasnit a na svou ženu se usmát. –

Toho večera mladá hospodyně spokojeně a potěšena ulehla. Řeřavý uhel louče dohořevší rděl se ještě na chvíli temnou světnicí, pak pohasl a tma vše kolem zatopila. Všichni spali, jen hospodář, leže vedle malého Pavla, nemohl oka zamhouřit. Staré myšlenky se mu vrátily. Slyšel dech svého synáčka, ponořeného ve zdravý, hluboký spánek, slyšel pokojný dech ženin i Hanálčin, ale nedbal. Jindy naslouchaje mu, při něm sám pokojně usnul, teď ho neposlouchal. A přece sluch napínal. Čekaltě, nepřijde–li matka, nezaťuká–li, nezavolá–li. Ale nic se neozvalo. Po chvíli vstal a přistoupil k oknu.

Naproti u matky dosud světlo.

Vyhlížel, čekal. –

Stará Kozinová, zhasivši zvečera světlo, ulehla, ale nespala. Pak přišli pojednou ti dva hosté, které syn její, mladý hospodář, pozoroval, a vyvolali ji, aby otevřela. Hodivši na sebe dlouhý kožich hnědým suknem potažený, beránkem podšitý, odemkla.

»Roužni,« ozval se jeden z obou mužů přede dveřmi a stará selka poznala po hlase svého bratra.

Byl to Kryštof Hrubý, rychtář z Draženova, muž vysoké postavy, poněkud dopředu nachýlené, v širokém plášti. V pravici držel mohutnou čakanu, jejíž žluté kování ve světle rozžaté louče se jen svítilo.

Vstoupiv do světnice, postavil dubovou truhlici dobře kovanou, již pod pláštěm nesl, na bílou javorovou tabuli nevelikého stolu vyřezávaných trnožů. Jak smekl vysokou beranici, bylo jasně vidět jeho vráskovitou, svěží však ještě tvář, výrazu vážného. Vlasy, valně již bílé, padaly mu až po ramena, jsouce jen nad čelem, do něhož padaly, rovně zastřiženy. Pěkně zahnutý nos, jasné dosud oči, z nichž mluvily pevnost a sebevědomí, dodávaly statnému starci rázu jakoby zemanského.

Vedle vysoké postavy jeho ve tmavém plášti tím více se lišil společník jeho, oujezdský rychtář Jiří Syka, muž nevelké, jadrné však a ramenaté postavy, v bílém šerkovém županu černě lemovaném. Zpod velikého a těžkého širáku jeho splývaly k ramenům tmavokaštanové vlasy.

»Vejmluvnice« ve starém, dlouhém kožichu, na němž bylo ještě znát stopy květů pestře vyšívaných, hleděla překvapena na pozdní a nenadálé hosty. Nicméně klidně očekávala, až sami začnou. Bratr její dal se také bez okolků do výkladu. Stručně pověděl, jak byl dnes ve městě a jak se tam ode dvou konšelů najisto dověděl, že vrchnost poptávala se po chodských psaných právích, domnívajíc se, že městský úřad je uschovává, jakož před lety na chodském hradě byla. Vrchnost že se skrze správce svého Koše tajně vyptávala, ale dotčení konšelé, nemajíce trhanovskou vrchnost jako všickni ve veliké lásce, svěřili se s tím ochotně starému rychtáři. Ten pak nezamířil domů, ale rovnou cestou do Oujezda, kdež skryt byl u rychtáře, odedávna na Chodsku nejváženějšího, poklad Psohlavců, privilegia jejich, a to od těch časů, kdy byli nebožtíku starému Lammingerovi prodáni. Tenkráte několik starších chodských, mezi nimiž byl také děd mladého Koziny, včas sobě vzpomenuvše na svá práva, kvapem odešli do města žádat domažlických pánů, aby jim vydali privilegia.

»Vás nám vzali – tu si je vezměte. Raději ať vy je máte nežli ten Němec!« řekli páni konšelé a dovolili Chodům otevříti sklepení na jejich hradě, kdež byla truhlice »věcí chodovských«. Od těch časů potulovala se pro bezpečnost po chodských vesnicích, když nová německá vrchnost, ač privilegií uznat nechtěla, po nich přece se sháněla. Nevelká ta truhlice, v níž byla zlatá svoboda uzavřena, byla brzo u toho, brzo u onoho rychtáře v úkrytu, ale nejčastěji v Oujezdě, a tam také zůstala od onoho času osudného, kdy Chodům poručeno perpetuum silentium, až po dnešní den.

Vrchnost jako by pak nedbala, nebo zapomněla; až pojednou zčistajasna znovu po nich se shání. O tom teď »na vejmluvě« hovořili oba rychtářové chodští se starou selkou, která napjatě naslouchala oběma, kdykoliv se kdo z nich slova ujal. Ve vážné tváři stařenině, po níž bylo možná poznati, že je sestrou starého Kryštofa Hrubého, nezračil, se v tu chvíli strach nebo leknutí. Naopak: líce se jí vyjasnilo a ve zraku zasvitl zážeh radosti.

»Nu tak přece něco platí,« ozvala se a divný úsměv přelétl jí po rtech. »Dobře jste hudělali. Ha mně, ženský, jste je přinesli. Nu, co škodí, skovám je dobře, ha na mou chalupu žádnej nepomyslí. «

Zatím Syka, vytáhnuv z vesty klíček, byl skříňku otevřel a vyňal nejprve pečeť jako tolar velikou na krátkém řetízku stříbrném. Rychtář draženovský i sestra jeho, nachýlivše se, hleděli na pergamenové listiny, jež tu pěkně urovnány a zabaleny ležely. Syka pak jal se jednu po druhé vybírat a na stůl klást. Onť je odevzdával, a proto jako na přesvědčenou sobě i přítomným je vykládal, zbaviv je nejprve papírového obalu. Sám po mnoho let je uschovával a nejednu hodinu noční ve přístěnku tajně u nich strávil, obíraje se jimi tak, až přečetl všechny, jež česky psány byly, i překlady latinských, pořízené již dříve, před lety, za lepších, volnějších časů.

Písmák Syka, jenž mezi svými považován byl jako za prokurátora, položil psané ty svobody a stvrzení jejich pořadem od nejstarší až do posledního Matyášova. Tu ležely v prosté světnici v záři borové louče staré pergamenové listy, dobře složené, pentlemi ovázané, zažloutlé, s hnědými skvrnami po krajích a v rozích ohmatané. Veliké pečeti visely u nich na šňůrách hedvábných barvy někdy červené a bílé; několik však století barvu bílou na žlutavou zbarvilo a družce její jasnou rudost vysálo. Pečeti byly dobře zachovány, i ta nejstarší z vosku nebarevného, na níž zobrazen byl král Jan Lucemburský v plné zbroji rytířské na koni v kropíři, maje v pravici meč na řetízku a štít na levici, i pečeti všech ostatních králů, Karla, Václava, Jiříka, Vladislava, Ferdinanda, Maxmiliána, Rudolfa i Matyáše; těch rděly se nejjasněji.

Na chvilku zavládlo světničkou ticho.

Oba Chodové i stařena mlčky hleděli na osudné listiny, jež staletí a lepší, blaženější časy pamatovaly i svědkem ponížení a utrpení se staly. Syka přelétl ještě jednou jeden list po druhém, jako by je počítal, pak obrátiv se ke Hrubému pravil:

»Hani jeden nechybá.«

Stařec jen pokývl hlavou. Přisvědčil tak, neboť znal listy také dobře z let dřívějších. Syka pak dodal:

»Buly to jinčí časy, hdyž tuty perkameny ha majestáty platily.«

»Ha což neplatí?« ozvala se kvapně stařena.

»Platit? Platí, ha esli nynčko ne, budú jindá,« odvětil určitě, ano ostře starý Hrubý. »Tuto je náše právo, ha to je selno kerak dub, ha žádnej ho nezmiklá, hani Lomikarovo správčí, hani sám Lomikar! Naši králové buli jinčí páni, jejich slovo tuto psaný víc snad platí nežli tutoho Němce přistěhovalce.«

»Tak, tak,« svědčil Syka. »To by on chtíl, habychom mu je dali, haby je pak spálil. Pak by tepřiva vzal bječ a křičíl: „Skákejte, chlapi!“ Hale ešče tuto nesmazáno! » a rozhrnuv latinskou listinu Jiříka krále, ukázal na překlad do ní na listu vložený, zrovna na místo podtržené:

»– urození pak či vladykové nesmějí nikterak jimi (Chody) vládnouti, neb si je přivlastňovati, nebo mezi nimi se usazovati.«

»Ha tuto teky ešče platí!«

A nahnuv se k listu Matyáše krále, okamžik na něj hleděl, až pak, když žádané místo našel, jal se čísti:

»– – – Přikazujíce přitom všem obyvatelům ze všech stavů

Království našeho českého, obzvláště pak radám našim komory české, nynějším i potomním, věrným našim milým, abyste již jmenované Chody, k zámku aneb k hradu našemu domažlickému příslušející, nynější i potomní, při tomto našem takových jich privilegií, majestátů a svobod obnovení, schválení a potvrzení, pokudž tíž listové jich svědčí, nyní i na časy budoucí a věčné neporušitedlně měli, drželi a pokojně zachovali, žádných jim v tom překážek nečiníce ani jiným činiti dopouštějíce pod uvazováním hněvu a nemilosti naší královské i budoucích našich králů českých.«

Syka, pozvednuv hlavu od listiny, obrátil se k Hrubému a jeho sestře a pravil:

»Slyšíli jste? Ha » věrní milí« říkali v tutich listech zastara králové našim otcom, ha teď každej písař dá nám chlapů ha chámů robotnejch ha myslí vo sobě čerta kus. Hale tuty na ně,« a ukázal na privilegia. »Hdybychom jenom tuty dva listy míli, nic bychom se nemuseli cintovat, že huž po všom. Dost by jich bulo před právo ha soud. Naše právo je v nich všecko.«

»Zrovna tak to říkávali náš nebožtík táta,« odvětila selka. »Víš Krisl, když tuten truhlík ešče hu nás bul.«

»Habych neveděl,« přisvědčil Hrubý. »Hale huž čas, habychom listy skryjli.«

»Chutě tera pote!« zvolala stařena.

Oba mužové urovnali listy do skříňky.

Když ji Syka zavřel a se stolu bral, starý rychtář draženovský povzdechl. Sestra jeho kolem se ohlédla, zvláště po oknech, pak šla napřed do sousedních nízkých dveří, v nichž pojednou stanula. Bratr ji zastavil.

»Snad jsme míli teky zavolát Jana?«

Myslil tím synovce svého, Sladkého, mladého hospodáře. Syka na tu otázku upřel oči na stařenu, čekaje patrně napjatě, co odpoví. Okamžik mlčela, pak odvětila:

»Ne, tak je to zrovna dobře.«

Syka pokývl, jako spokojeně, svou vlasatou hlavou.

Stařena pak zmizela ve dveřích vedoucích do vedlejší komory a za ní oba její společníci.

Ve světnici bylo prázdno a ticho. Jen okna se lehounko otřásla, když vítr venku hučící prudčeji zalehl; tu také zamrkal živěji rudý plamen borové louče, jejíž řeřavý uhel se kroutil, na konci černaje.

V tu chvíli zjevila se venku v okně něčí tvář. Vynořila se pojednou, než nezmizela, patrně proto, že ve světnici nikoho nebylo. Sám mladý hospodář to hleděl pátravě do světnice své matky. Hosté, jež byl prve zahlédl, zmizeli, i kovaný truhlík. Z komory však vedle světničky ozval se temný ohlas pádných úhozů, ale jen několika.

Pak nastalo ticho.

Když po chvíli vešel zase starý Hrubý, bělovlasou hlavu shýbaje v nízkých dveřích, a za ním Syka s výměnicí, tvář mladého hospodáře v okně rázem zmizela.

Draženovský měl se ihned k odchodu. Syka již u samých dveří ještě jednou se obrátil a pravil:

»Nu tak pamatuj, selka, cos slíbila.«

»Lidičky boží, slíbila jsem rukú dáním před pánembohem,« odvětila stařena vážně a ne bez výčitky.

Za chvilku poté stanuli oba rychtářové zase před chalupou na dvoře. Ve statku bylo tma a ticho. Váha na staré studni pod lipou rachotila a vrzala. Rychtářové jak tajně přišli, tak odešli, ne však nepozorovaně. Ale o tom ani tušení neměli. Jak ven vykročili před statek, vítr. zanesl k nim několik veselých zvuků.

»Vítr mi nese muziku do huší,« pravil Syka, přidržuje si svůj širák. »Toť jistě po přáskách.«

Přistoupiv k ozářenému oknu sousedního statku, nahlížel dovnitř. Tam ve prostorné světnici bylo živo a veselo.

Bylo opravdu po přástkách. Mužští, hlavně chlapci, kteří se tu sešli, nechali přebírání ječmene k setí i draní a každý chopil se své dívčí, vřetánko a kužel opustivší, a dal se »do kolečka«. Jiskra Řehůřek, maje čepici v týle a vlasy v čele, stál vprostřed světnice, nadýmal statečně měch svých dud, jenž »dělá duch«, a hrál, až se všecko rozléhalo. A nejen svou muzikou do tance zval a nutil, ale i svými pohyby pobízel a rozehříval. Nadouvaje tváře smál se pitvorně, oči mhouřil, zavíral a zase ke stropu obracel. Sám na jednom místě se otáčeje, kolena ohýbaje, do taktu přešlapoval a často zadupal; pak sebou pojednou z boku do boku škubl, zaklátil, na jedné noze pohoupal, až znovu zadupal.

Staří se smáli, mladí všichni náruživě tančili, křepčili kolem ječivých dud, až děvčatům vrkoče i sukně poletovaly.

Rychtář oujezdský vrátil se zase ke Hrubému, jenž hudby sobě nevšímaje, zvolna do tmy kráčel.

»Hin jsú veselí! Hdyby vedíli!« pravil Syka.

»Šak se teky doví,« odvětil vážně starý draženovský rychtář. Když pak ho Syka zval, aby tu na rychtě přes noc zůstal, že je pozdě a za té tmy zlá cesta, odmítl.

»Haby někdo zvedíl, že jsem tu bul! Tmy se nebojím. Dej ti pánbůh dobrú noc.«

Syka zamířil ke své rychtě. Hrubý ke Draženovu a zanikl brzo ve tmách.

V tu chvíli, kdy oba rychtářové se rozcházeli, vystoupil mladý hospodář z černého stínu v koutku u zděné brány svého statku. Stal chvíli, jako by hleděl za odcházejícími, jako by krokům jejich naslouchal. Pak obrátiv se kráčel volným, tichým krokem do statku. Veselých zvuků, jež za ním ze sousedství se nesly, nedbal. Ani jich neslyšel. Nepozorovaně vešel zase do světnice a tiše ulehl. Bylo slyšet pokojný dech ženin a dětí tiše dřímajících. Několik hlubokých povzdechů hospodářových však znělo hlasitěji.

Stará Kozinová po ránu zatápěla, majíc šedé vlasy ještě šátkem nezavinuty. Vtom syn, hospodář, přišel.

Bylo záhy a málokdy v ten čas přicházíval podívat se k matce. Pozdraviv, usedl na lavici, hleděl oknem ven na zatažené nebe, pak na matku, kteráž se ho na děti tázala, na Hanálku a Pavlíka, jakže za toho vichru spali.

»Dobře. Ha vy jste, mamičko, záhy šly spát.«

»Záhy.«

»Hale pak jste zase svítily. Vidíl jsem zář.« Pohlédl pátravě na matku.

»Bul ten vichr. Bála jsem se, kdyby tak něco se stálo.«

To řekla docela klidně, lhostejně.

Syn ještě chvíli pobyl a čekal. Ale matka se ani slovem o včerejšku nezmínila, hovoříc o věcech obyčejných. A sám se toho také ani slůvkem nedotkl.

Odešel zklamán a roztrpčen pomyslil:

»Hani vlastní máma tě nevěří!«

Chalupa Jiskry Řehůřka stála poněkud stranou vsi, poblíže lesa. Ačkoliv už pamatovala nejedno pokolení, nevypadala nijak sešle; Dřevěné stěny a takový štít věkem arci valně pohnědly, ale k té barvě jejich pěkně se nesla za zimy bělostná, zachumelená střecha a v létě zelený baldachýn dvou jasanů, stojících vedle stavení.

V prkenném peření byla neveliká valba a v té stála Dorla, Jiskrova žena, zavěšujíc na bidlo ve valbě kytice zralých, rudých jeřabin, aby tu, až teď mrazy uhodí, pěkně promrzly. Byla o několik let mladší nežli její muž. Vypadala statně, mladě, jako dívčí ještě. Za svobodna byla vzácnou a mohla si dost vybírat. Nechala všech, i dost možných chlapců, a vyvolila si veselého dudáka.

Do té chvíle volby své nelitovala, jen toho sobě často v duchu přála, aby buď Jiskru z dudáka na něco jiného mohla přeměnit, nebo aspoň aby více doma zůstával a tolik se netoulal. Často, často si také pomyslila na děcko, že by se jí pak nestýskalo.

Dnes Jiskru měla doma.

Svědčily o tom veselé zvuky, jež ze světnice se ozývaly. Sám Jich nevyluzoval; jeho žák se pokoušel, aby svedl skočnou notu. Jiskra byl ještě mladý dudák, ale sláva jeho šla již za rodnou ves, do sousedstva, a staří o něm říkali, to že bude strážský Kuželka, jemuž na celém Chodsku, ba v celém Plzeňském kraji nikdo se na dudy nevyrovnal. Dost a divných věcí si o něm vypravovali, ač léta letoucí byl na pravdě boží, jak krásně hrál, že při jeho hudbě sochor v pytli tancoval, jak v Praze při dvoře ukázal, co umí, tenkráte, když tam krále korunovali a kdy Chodováci měli ještě svá práva. To že také o strážském nebožtíku Kuželkoví vypravovali, že hodně nachmelen – a kterýpak dudák by to vydržel bez vlažení – jednou pozdě v noci zabloudil v lese mezi rochce a že padl tam do »vlčího hrdla«, do kterého pak přibyl rozmilý host chlupatý a zubatý, jemuž až do ranního svitu hrál, až hajný, přiváben muzikou a pronikavým vytím, dudáka z té trampoty vysvobodil.

Strážský Kuželka byl otcem a mistrem všech dudáků v okolí. U něho se vyučil také starý Řehůřek, u toho jeho syn Jiskra, a ten už také měl několik učedníků. Učil na housle i na dudy, ač neznal ani noty. Co mu kdo zazpíval, to zahrál na ten neb onen nástroj. Když v hospodě veselé tanečnice ho obstoupily, šátky proti němu mávajíce, a jedna z nich začala jasným hlasem zpívat písničku zbrusu novou, které dosud nikdo nezaslechl ani notou, ani slovem a která se snad teprve včera nebo v tu chvíli jarého vzrušení zrodila, Jiskra Řehůřek mlčky poslouchal první »verš«, usmívaje se, hlavou pokyvuje a jenom střevícem zlehka do taktu přiklepuje; ale jak zpěvačka chystala se k druhému verši, již zahrál Jiskra melodii na housle, společník jeho, šedivý tatík, za ním na bručivé dudy, a jonáci, chopivše se děvčat, začali kolo.

Aby to také dokázali, aby cokoli zahráli, k tomu též vedl své žáky, a v tu chvíli Kubu Konopíkova, výrostka asi šestnáctiletého, plných červených tváří, jeřabatého. Byl začátečníkem, jemuž Jiskra celé dudy ještě nesvěřil. Kuba pískal dosud jen na »předničku«. Na dané znamení umlknuv, stoje před Jiskrou sedícím na lavici u stolu, čekal, co mistr řekne.

»Slyš, Kube, ešče tě jednu povím ha tu mi zapískáš. Víš tu: Náš pan falář pěkně káže –« a mistr zazpíval nápěv.

Kuba začal, ale vtom ho Jiskra zarazil:

»Hindle de k nám Kozinuc sedlák hejtu. Běž si dym. Zejtra zas přijď v tuten čas.«

Kuba se nedal dlouho zvát. Mžiknutím byl ze stavení. Jiskra vstav patřil ven oknem, očekávaje blížícího se hosta.

V ten okamžik zašramotilo něco na peci. Usedlť tam na chudém lůžku, na němž byl dosud tiše ležel, muž dlouhých vlasů, silně prokvetlých, starý dudákův otec. Byl slepý a nějak »stúnavý«, neboť zakašlal a těžko oddychuje se ozval:

»Stálo se něco, že de k nám Kozina v tuten čas?«

»Ne, táto, nevím; snad hani nejde k nám, hale jen tak kolem.« Venku se ozvaly hlasy. Dorla, nachylujíc se z valby, mluvila s mladým hospodářem, jenž se ptal, je–li Jiskra doma. Vtom dudák stanul na prahu usmívaje se a zval hosta dále. Dlouho však nepobízel, neboť jak Kozinu dobře znal, ihned uhodl, že nepřišel jen tak »hejtu«, ale že by mu něco v soukromí rád řekl.

»Jdeš–li do lesa, vyprovodím tě na kúsek,« dudák sám se nabídl.

»Hano, jdu se podívat, jak ten vichr nadělal mnoho vejvratů.« Jiskra, vskočiv do světnice pro čapku, ubíral se k tmavému boru, nic nedbaje, že Dorlu, přišedší z valby punebím na síň, málo tím potěšil.

»Tak se vždycky dije. Buď se nám túlá, buď hdyž někdo sem zablúdí, tak ho ešče sám vodvede. Sedlák jistě chtíl do sencí.«

Tak, vešedši do světnice, žalovala na muže starému tchánovi, jenž se znovu na Kozinu ptal. Uslyšev, že již odešel, mlčky zas ulehl. Na tváři jeho bylo patrné nemilé zklamání. Každý, kdokoliv sem na samotu zavítal, byl zvláště starci vítaným, neboť každou návštěvou ušla mu spíše chvíle času nekonečného, slepotou trapného; ale zvláště rád vídal mladého Kozinu, svého dobrodince a ochránce, jenž mu před desíti lety život zachoval.