Prudký vítr ohýbá v nárazech stromy v nemocniční zahradě. A pokaždé se ty stromy tak hrozně rozčilí, uvádí je to v zoufalství, zmítají sebou jako zástup v panice, nyní se zastavují a třesou se, to nás to prohnalo, tiše, neslyšíte nic? Běžme, běžme, už je to tu zas.

Mladý člověk v bílém plášti se klackuje zahradou a kouří si cigaretu. Patrně mladý doktor, vítr mu čuchá mladé vlasy a bílý plášť pleská ve větru jako prapor. Jen si rvi a čuchej, divoký větře, nemají-liž děvčata ráda, hrábnout si všemi prsty do takové ježaté a samolibé hřívy? Jaká vlající a vztyčená palice! jaké mládí! jaká nestoudná spokojenost se sebou! Po cestičce běží mladá ošetřovatelka, vítr jí rýsuje na zástěře pěkný klín, rovná si oběma rukama vlasy, vzhlíží zdola k vlajícímu dlouhánovi a něco mu rychle povídá. Nu, nu, sestro, proč takový pohled, a proč ty vlasy - Mladý doktor odhodil skvělým obloukem cigaretu a jde rovnou přes trávník dlouhými kroky k pavilonu. Aha, někdo vám umírá, i jest nutno jít tímto medicinským krokem, který znázorňuje spěch, nikoli však rozčilení. K lékařskému zákroku sluší se přistoupiti rychle, ale s klidem a rozvahou, pročež pozor, mladíku, abyste se neunáhlil jda k loži umírajícího. Ty však, sestřičko, klusej lehkými kroky chvatu, jimiž se vyjadřuje milosrdná a služební horlivost, nehledíme-li už k tomu, že ti to sluší vzhledem k tomu a onomu, co tě zdobí tělesně. Děvče jako lusk, řeknou lidé, škoda takové pro špitál.

Tak vida, někdo umírá, za hukotu větru, uprostřed úprku poděšených stromů umírá člověk, tady jsou na to zvyklí, ale nicméně - Po bílé pokrývce těká horečná ruka.

Ubohá, nepokojná dlani, čeho by se"s chtěla zachytit? co bys chtěla odhodit? Což nikdo tě neuchopí, nu, tady jsem, neboj se, nehledej, není té strašné samoty, která tě děsí. Mladý doktor se naklání, pačesy mu padají do čela, bere tu hledající ruku v zápěstí a mumlá: Puls nitkovitý, agónie, dejte sem, sestřičko, plentu.

Ale ne, tohoto lehkomyslného, chundelatého mladíka neposadíme k loži člověka, který umírá za dunění vichrných varhan, vox coelestis, vox angelica a kvílení hlasu lidského. Kdežpak, malá sestřičko, tohle není exitus, nýbrž jen záchvat - řekněme, že je to něco se srdcem. Ten smrtelný pot a nepokoj, to je jen úzkost, ten člověk má pocit, že se dusí, píchneme mu morfium a bude spát.

Básník se obrátil od okna. „Doktore," ptal se, „který je to pavilon, ten naproti?"

„Interní," bručel chirurg, zabraný pozorováním lihového plamene. „Proč?" „Jen tak," řekl básník a obrátil se zase ke korunám stromů zmítaným ve větru. Tak přec je to ošetřovatelka z interního, a není nutno si představovat, jak se jí třesou rty nad krvavou řezničinou operačního stolu. Vemte to, sestro, a vatu! Vatu! - Ne, takového nic, stojí jako boží dřevo, neboť málo ještě umí, a vidí jen rozcuchanou čupřinu toho mládence v bílém plášti. Už je to tak, už je to tak: je do něho po uši zamilována a chodí ho navštěvovat v jeho pokoji. Jaký klacek! jaký střapatý a sebejistý fanfaron! Neboj se, děvče, nic se ti nestane, vždyť jsem přece lékař a vím, jak a co.

Básník se rozmrzel. A tohle už známe: každý chlap to v sobě má, ten vztek, tu trýzeň, když poznává v kterékoliv žádoucí ženě milenku jiného. Řekněme, pohlavní závist, řekněme, žárlivost. Budiž uváženo, není-li pohlavní morálka založena na této nelibosti, že jiní lidé spolu čehosi užijí. Měla pěkný klín narýsovaný větrem: to je to celé. A já - hned povídačky. Jsem příliš osobní.

Naježen, rozladěn vyzíral básník do zahrady zmítané větrem. Jaké marné lomcování, můj ty bože, jaká tesknota je vítr!

„Cože?" řekl chirurg. „Jaká tesknota je vítr." „Jde na nervy," děl chirurg. „Pojďte si vypít černou."

Zavonělo to karbolem, kávou, tabákem a mužstvím. Dobrý a silný pach, něco jako lazaret. Nebo ne, počkejme: karanténní stanice. Kubánský tabák, káva z Portorica a vichřice na Jamaice, dusno, vítr a praštění zmítaných palem. Sedmnáct nových případů, doktore, mře to jako mouchy. Rozlévejte kresol, sem s chlorovým vápnem, hoďte sebou, lidi, a hlídejte všechny cesty, nikdo odtud nesmí, jsme zamořeni. Ano, nikdo z nás, dokud všichni nepojdeme. - Básník se počal do sebe šklebit. Jenže v tomto případě, doktore, bych musel zaujmout odpovědné místo já, autor. Já vedu tu bitvu, starý koloniální felčar, ostřílený mazák morových epidemií, a vy jste můj vědecký asistent. Nebo ne, vy ne, ale ten vlasatý mládenec z interního. Nu, hochu, máme sedmnáct nových případů, prima vědecký materiál, co dělají vaše bakterie? - Mládenec poulí hrůzou oči, pačesy mu padají do čela. Doktore, doktore, myslím, že jsem nakažen. Inu, tak to by byl osmnáctý případ, položte ho. Tuto noc, sestřičko, u něho zůstanu já. Hle, jak se to děvče dívá, jak se dívá do jeho vlasů, slepených horečkou! Já vím, má ho ráda, hloupé děvče, líbala by ho, kdybych odešel - ještě se nakazí. Jak šumí a praskají ty rozflákané oreodoxy! Horečná dlani, čeho by se"s chtěla zachytit? Nevztahuj se po nás, nevíme, nemůžeme, podej mi ruku, povedu tě, aby se"s nebál. Puls nitkovitý, agónie, dejte sem plentu, sestřičko. „Cukr?" řekl chirurg. Básník se vytrhl ze svého hloubání. „Co?" Chirurg mlčky před něho postavil cukřenku. „Měl jsem dnes práce," povídal neurčitě. „Těším se na prázdniny." „Kam pojedete?" „Střílet."

Básník se pozorně podíval na nemluvného muže. „Vy byste si měl jednou zajet daleko - na tygry nebo na jaguáry. Dokud ještě nějací jsou."

„Chtěl bych."

„Poslouchejte, představujete si to nějak? Dovedete si představit… třeba svítání v pralese, nějaký neznámý ptačí tlukot, cosi jako xylofon napuštěný rumem a olejem."

Chirurg potřásl hlavou. „Já si nic nepředstavuju. Já. se musím zatraceně dívat. Vidět, víte? A když člověk střílí," dodal se zúženýma očima, „to se taky musí pořádně dívat, aby viděl."

Básník si vzdychl. „Tak to máte dobré, člověče. Já se pořád dívám, a při tom si pořád něco představuju. Nebo spíš tak: ono se to ve mně začne vymýšlet samo od sebe, odehrává se to, začne to žít na svou pěst - Rozumí se, já se do toho pletu: radím, opravuju nebo tak, víte?" „A pak to napíšete," bručel chirurg.

„Kdepak! Obyčejně ne. Takové nesmysly… Za tu chvíli, co jste vařil kávu, se řečeným způsobem odehrály dva dokonale pitomé příběhy o vašem vlasatém kolegovi z interního. Prosím vás," zeptal se najednou, „jaký to je člověk?"

Chirurg zaváhal. „Nu," řekl konečně, „drobet fanfaron… Velká dávka sebejistoty - jak už to bývá u mladých doktorů. Jinak", s pokrčením ramen, „nevím, co by vás na něm zajímalo."

Básník se nezdržel. „Nemá něco s tou malou ošetřovatelkou?"

„Nevím," zafuněl chirurg. „Co vám je po tom?"

„Nic," řekl básník zkroušeně. „Co mně je vůbec po tom, jak se mají věci ve skutečnosti? Mé řemeslo je vymýšlet si, že, hrát si, předstírat -" Básník vyklonil svá těžká ramena. „To je právě ta svízel, pane: že mně tak strašně záleží na skutečnosti. Proto si ji vymýšlím, proto musím pořád něco vymýšlet, abych se jí dostal na kobylku. Mně nestačí, co vidím, chci vědět víc - a proto vymýšlím povídačky. Prosím vás, má to nějaký smysl? Má to vůbec co dělat se životem? Dejme tomu, že teď zrovna mám něco rozepsáno -"

„Dejme tomu, že něco píšu," opakoval básník po roztržité chvilce. „Já vím, že je to… jenom fikce. A já vím, člověče, co to fikce je, já vím, jak se to dělá: řekněme, jeden díl zkušenosti, tři díly fantasie, dva díly logické kombinace a ostatek je chytrácký kalkul: aby to bylo nové, aby to bylo časové, aby se v tom něco řešilo nebo dokazovalo a hlavně, hlavně aby to působilo. Ale to je při tom to divné," vybuchl básník tlumeně, „že ty všechny triky, ta celá mizerná literátština nechává v člověku, který ji provozuje, zatracenou a vášnivou ilusi, že to má co dělat se skutečností. Představte si kouzelníka, který ví, jak se vytahují z klobouku králíci, a současně věří, že je opravdu a poctivě vykouzluje z poctivého klobouku. Jaké bláznovství!"

„Vám se něco nepovedlo, že?" řekl chirurg suše. „Nepovedlo. Jednou večer jsem šel po ulici a slyšel jsem za sebou ženský hlas, který říká: To mně přece neuděláš. Nic víc než to - snad to ani nikdo neřekl a jenom se mi to zdálo. To mně přece neuděláš."

„Nu, a dál?" ptal se chirurg po chvíli.

„Co by bylo dál," zamračil se básník. „Z toho narostla… taková historie. Ta žena byla v právu, rozumíte: udřená, zlá, nešťastná ženská - A ta bída, člověče, ve které ti lidé žijí! Ale ona byla v právu, ona je rodina, ona je domácnost, ona je - zkrátka pořádek, kdežto on -"

Básník mávl rukou. „Neřád, taková slepá a hmotná revolta, lajdák a brutální chlap -" l „A jak to dopadlo?" „Co?"

„Jak to dopadlo," opakoval chirurg trpělivě.

„… Nevím. Ona měla být v právu. Ve jménu všeho na světě, ve jménu veškerého zákona měla být v právu. Rozumíte, všechno záleželo na tom, že ona má pravdu." Básník jal se drtit v prstech kostku cukru. „Ale ten chlap si vzal do hlavy, že také on je v právu. A čím byl strašnější a zavrženější, tím víc se cítil v právu. Ono se totiž ukázalo," mumlal básník, „že i on trpí, víte? Nedalo se nic dělat, jakmile jednou začal opravdu žít, nedal si už poroučet a žil po svém, těžce a neodvratně -" Básník pokrčil rameny. „Abyste věděl, na konec jsem to byl já sám, ten neřád, ten zvrhlý a zoufalý obejda, čím víc zkusil, tím víc jsem to byl já - - A potom se řekne fikce." Básník se obrátil k oknu, neboť jsou věci, které se snáze říkají do prázdna. „Nejde to, musím se toho zbavit. Chtěl bych… měl bych si jen tak s něčím hrát… s něčím neskutečným. Aby to nemělo nic, nic, nic co dělat se skutečností… a se mnou samotným. Mít jednou pokoj od té hrozné osobní účasti. Řekněte, copak musím prodělat každou lidskou bolest? Jednou bych si chtěl vymyslet něco hodně dalekého a nesmyslného - Jako bych pouštěl duhové bubliny."

Zadrnčel domácí telefon. „Tak proč to neuděláte?" řekl chirurg zvedaje sluchátko, ale už neměl pokdy čekat na odpověď. „Haló!" povídal do telefonu, „ano, u aparátu. -

Co? — Ale! - - Tak ať ho donesou do operačního - - Ovšem. Já přijdu hned."

„Dovezli sem někoho," řekl chirurg a zavěsil sluchátko. „Spadl s nebe - Totiž letadlo se zřítilo a shořelo. Co, k čertu, v takové vichřici - Pilot prý je na uhel, a ten druhý - nu, chudák." Doktor zaváhal. „Musím vás tu nechat. Počkejte, já vám sem pošlu jednoho pacienta - Zajímavý případ. Totiž medicinsky banální, jenom jsem mu řezal na krku absces, ale ten člověk je jasnovidec. Těžký neuropath a podobně. Ale ne, abyste mu příliš věřil." A chirurg vyletěl ze dveří jako střelený, nečekaje na básníkův protest.

Tedy tohle to má být jasnovidec, tato zalostná figura v pruhovaném pyjama, s krkem ovázaným a hlavou na stranu, i ty chudáku! Visí to na něm jako na věšáku, plandá se ke stolu a třaslavými, studenými prsty si zapaluje cigaretu. Kdyby aspoň neměl oči tak blízko u sebe a zapadlé, kdyby neměl oči tak roztržité, kdyby se aspoň díval! Pozdrav bůh, to nám doktor nadělil pěknou společnost! O čem se dá mluvit s takovým strašidlem? Zajisté nikoliv o věcech pozemských, jak známo, je poněkud beztaktní zapřádat s osobami ze záhrobí hovor o posledních novinkách.

„To tam je vítr," děl jasnovidec, a básník si oddychl. Buď požehnáno počasí, neboť je společnou věcí lidí, kteří si nemají co říci. To tam je vítr, řekl, a při tom mu nestálo za to podívat se oknem na tragický úprk stromů. Inu, jasnovidec! nač se dívat? upře oči na špičku svého dlouhého nosu, a hle, už ví, že venku burácí vichřice. To nám jsou věci! Říkejte si, co chcete, ale tenhle druhý zrak, že ano -

To by měl někdo vidět, tyto dva: básník vysunuje těžká ramena, vysunuje i bradu a měří s nešetrnou zvědavostí, ano, s očitým nepřátelstvím měří nachýlenou hlavu, hubená prsa a tenký, trčící zobák toho človíčka naproti. - Kousne ho? Ne, nekousne, neboť si ho jaksi oškliví, jednak pro to a ono fysické a jednak proto, že je to jasnovidec: jako by to bylo něco nečistého a odporného. Ale ten druhý - snad ani nevidí, upírá oči, aniž se dívá, hlavu na stranu, jako pták. A mezi nimi to leží cize, napiatě, odpudivě.

„Silná osobnost," mumlal jasnovidec jako pro sebe. „Kdo?"

„Ten, co ho přivezli." Jasnovidec vydechl zhluboka kouř. „Je v něm… strašná intensita, jak bych to řekl: plamen, požár, výheň. Teď je to ovšem jen hasnoucí požářiště." Básník se zašklebil, nemohl vystát takováto pathetická a nepřesná slova. „Tak už jste to taky slyšel?" poznamenal. „Hořící letadlo a tak dále."

„Letadlo?" opáčil roztržitě jasnovidec. „Tak on tedy letěl - považte si, v takové vichřici! Jako rozžhavený meteor, jen se roztrhnout. Proč měl tak nesmírně naspěch?" Jasnovidec vrtěl hlavou. „Nevím, nevím nic, je v bezvědomí a neví, co se s ním stalo. Ale i ze zčernalého ohniště se může odhadnout výška plamene, který vyšlehl. Jak je to hluboko vypáleno! Jak je to ještě řeřavé!"

Básník pohoršeně zafrkal. Ne, rozhodně se nesnese s tímto morbidním panákem. Ba, bylo to zatrápeně řeřavé, povážíme-li, že se při tom uškvařil pilot, a tady ten pruhovaný hastroš ani neřekne chudák. Pravda ovšem je: proč ten s nebe spadlý musel letět v takové vichřici? „Zvláštní," hučel jasnovidec polohlasem. „A tak z daleka! Na jeho cestě ležel oceán. Zvláštní, jak na člověku ulpívá místo, kde posledně byl. Na něm zůstalo moře." „Podle jakých známek?"

Jasnovidec pokrčil ramenem. „Prostě moře a vzdálenost - Muselo být mnoho cest v jeho životě. Nevíte, odkud přišel?"

„To byste mohl poznat sám," děl básník, vkládaje do toho hrot co možná nejtrkavější.

„Jak poznat? - Vždyť je v bezvědomí a neví o ničem. Dovedl vy byste číst zavřenou knihu? Možné to je, ale je to těžké, neobyčejně těžké."

„Číst zavřené knihy," bručel básník. „Spíš bych řekl, že to je při nejmenším zbytečné."

„Snad pro vás," mínil jasnovidec, šilhaje někam do kouta. „Ano, pro vás to je zbytečné. Vy jste básník, že? Buďte rád, že nemusíte přesně myslet, buďte rád, že se nepokoušíte číst zavřené knihy. Vaše cesta je snadnější." „Míněno co?" vyklonil se básník bojovně.

„Toto a nic jiného," pravil jasnovidec. „Vymýšlet si a poznávat je dvojí věc."

„A vy jste z nás dvou ten, který poznává, ne?"

„Tentokrát jste uhodl," děl jasnovidec a pokývl hlavou, jako by dělal nosem tečku za hovorem.

Básník se počal šklíbit. „Řekl bych, že my dva si nehodláme rozumět, viďte? Inu, pravda, já si věci jen vymýšlím, já si představuju, co se mně zlíbí, že? jen tak z vrtochu a nazdařbůh -"

„Já vím," přerušil ho jasnovidec. „Vy jste také myslel na toho muže, který spadl s nebe. Vy jste si také představoval, že za ním je moře. Já vím. Ale vy jste na to přišel jen z takové kombinace, že většina leteckých linek má spojení k přístavům. Naprosto povrchní důvod, pane. Z toho, že mohl přiletět od moře, neplyne, že odtamtud opravdu přiletěl. Typické non sequitur, pane. Není přípustno dělat závěry z možností. Abyste věděl," vyhrkl svárlivě, „ten člověk skutečně má za sebou moře. Já to vím."

„Jak?"

„Docela přesně. Analysou dojmu."

„Vy jste ho viděl?"

„Ne. Nemusím přece vidět houslistu, abych poznal, co hraje."

Básník si zamyšleně hladil týl. „Dojem moře - To snad je proto, že mám moře rád. Ale nemyslím na žádné moře, které jsem viděl. Představuju si moře teplé a husté jako olej, zdá se být mastné, jak se leskne. Je to samá chaluha, jako nějaká louka. A chvílemi to z něho vytryskne a zatřpytí se to těžce jako rtuť." „To jsou létací ryby," poznamenal jasnovidec k něčemu, o čem hloubal sám.

„Zatracený člověče," mumlal básník, „máte pravdu, jsou to létací ryby."

Trvalo to hodně dlouho, než se chirurg vrátil. Konečně přišel, byl roztržitý a bručel: „A, vy jste ještě tady." Jasnovidec se díval kamsi do prázdna, kam mířil jeho melancholický nos. „Těžký otřes mozku," povídal.

„Patrně vnitřní zranění. Fraktura dolní čelisti a lebeční spodiny. Na tváři a na rukou popáleniny druhého a třetího stupně. Fractura claviculae."

„Správně," řekl chirurg zamyšlen. „Je to s ním špatné. A jak vy to, prosím vás, víte?"

„Vy jste na to právě myslel," děl jasnovidec, jako by se omlouval.

Básník se zamračil. Jdi do Paďous, kouzelníku, snad si nemyslíš, že mne omráčíš? A kdybys četl slovo za slovem, co si kdo myslí, nečekej, že ti uvěřím.

„A kdo to vlastně je?" ptal se, aby byla řeč o něčem jiném.

„Kdopak ví," brumlal doktor. „Jeho papíry shořely. Našli mu v kapse nějaké francouzské, anglické a americké mince. A holandské dubbeltje. Snad letěl přes Rotterdam, ale to letadlo nebylo pravidelná linka." „On vám neřekl nic?"

Chirurg zavrtěl hlavou. „Kdepak. Hluboké bezvědomí.

Divil bych se, kdyby vůbec ještě něco Bylo tíživé ticho. Jasnovidec vstal a plandal se ke dveřím. „Zavřená kniha, co?" Básník za ním mračně pohlížel, až zmizel na chodbě. „Doktore, myslel jste si opravdu to, co on povídal?"

„Co? ovšem. To byl nález, který jsem předtím diktoval.

Já to nemám rád, tohle čtení myšlenek. S lékařského hlediska", řekl prakticky, „je to indiskrece." Tím, zdálo se, byl s věcí hotov.

„Ale vždyť je to humbug," vyjel básník podrážděně. „Nikdo nemůže vědět, co si druhý člověk myslí! Do jisté míry se to dá vysoudit rozumem - Když jste přišel, věděl jsem hned, že myslíte… na toho člověka, který spadl s nebe. Viděl jsem, že máte starosti, že si něčím nejste jist, že je to krajně vážné. A řekl jsem si, počkat, to může být vnitřní zranění."

„Proč?"

„Z rozumu. Z kombinace. Já vás znám, doktore, vy nejste roztržitý člověk, ale když jste přišel, udělal jste takhle, jako byste si chtěl rozepnout operační plášť, který jste už na sobě neměl. Z toho bylo vidět, že jste v myšlenkách ještě u toho pacienta. Aha, řekl jsem si, něco mu vrtá hlavou. Asi něco, co nemohl vidět ani nahmatat - nejspíš vnitřní zranění."

Chirurg zasmušile pokynul.

„Ale já jsem se na vás díval," pokračoval básník. „To je ten celý trik: dívat se a kombinovat - to je aspoň poctivá práce. Ale ten vás čaroděj", bručel opovržlivě, „se dívá na špičku svého nosu a povídá vám, co si myslíte. Já jsem dával pozor, ani na vás nemrkl. Bylo to… odporné." A zase to ticho, obklopené hučením větru. „I teď, doktore, myslíte - na toho raněného. Je na něm něco divného, že?"

„Vždyť on nemá tvář," řekl chirurg tiše. „Je tak popálen… Ani tvář, ani jméno, ani vědomí - Aspoň něco kdybych o něm věděl!"

„Nebo to: proč letěl v takovém větru. Kam měl tak strašně zamířeno? Co se bál ztratit? Co ho tak nesmyslně a nedočkavě vystřelilo? Jisto je, že se nebál smrti. Zaplatím vám, pilote, desateronásob, vezmete-li mne, kam chci. Západní orkán, tím líp, aspoň rychleji poletíme. - Nenašlo se u něho vůbec nic…?"

Chirurg potřásl hlavou. „Tak se na něho pojďte podívat, když vám to nedá," řekl najednou a vstal.

Milosrdná sestra, sedící vedle lůžka, se s námahou zvedla, měla tlusté, opuchlé nohy a plochou tvář bez barvy, stará, utahaná kobyla milosrdenství. Stařík na sousedním lůžku odvrátil bez zájmu hlavu, byl příliš soustředěn na své vlastní utrpení, aby se pokusil překročit tu dálku, která leží mezi nemocným a těmi druhými. „Dosud se neprobudil," hlásila milosrdná sestra a složila ruce na břiše, tak to má patrně být, stojí-li jeptiška v pozoru, stará vojačka při raportu, jen oči mrkají starostlivě a lidsky. Básník si vzpomněl na lidské oči opic a zastyděl se za to, ano, ale když ty oči jsou tak nečekaně a podivně lidské!

A tedy tohle je on, tohle je ten celý případ! Se sevřeným srdcem byl připraven na podívanou, před níž by zděšeně prchal, ruce na ústech a vzlykaje hrůzou, a zatím to je čisťoučké a téměř pěkné, nic než ohromné klubko bílého fáče pečlivě navinutého, namoutě, čistá práce a šikovná, a má to uměle udělané ruce z vaty, gázy a kalika, veliké bělostné tlapy ležící na pokrývce. Jakého panáka dovedou uvinout nic než z vaty a fáče, člověk by ani neřekl -

Básník svraštil obočí a sykl. Vždyť ono to dýchá, maličko, maličko se pozvedají a klesají ty složené bílé tlapy, jako by dýchaly. A tady ta žerná mezera mezi obvazky jsou snad ústa, a tady to temně propadlé v něžném věnečku vaty - ach bože, ne, chvála bohu, to nejsou vyhaslé oči, to nejsou lidské oči, ne, to jsou jen zavřená víčka, bylo by strašné, kdyby se díval! Básník se naklonil nad tu čistou ovinovací práci, a náhle to zacukalo v koutku zavřených víček.

Básník ucouvl, bylo mu mdlo a hrozno. „Doktore," vydechl, „doktore, neprobudí se?"

„Neprobudí," řekl chirurg pozorně, a milosrdná sestra lidsky, pravidelně mrkla, tak pravidelně, jako kane voda. Panika soucitu polevila, ti dva jsou tak klidni, utiš se, utiš se, vše je v pořádku, tak pravidelně, jako kane voda, se zvedá a klesá bílá pokrývka na prsou bezvědomého. Vše je v pořádku, není zmatku ani zděšení, už není žádného neštěstí, nikdo nepobíhá a nelomí rukama, i bolest se utiší, když se stane součástí pořádku. Pravidelně, lhostejně stená chorý na sousedním lůžku.

„Chudák," bručel chirurg, „je zřízen jako Spasitel." Milosrdná sestra se pokřižovala. Básník by byl rád napsal ve vzduchu křížek nad tou ovázanou hlavou, ale nějak se i za to zastyděl, podíval se rozpačitě na doktora. Chirurg pokynul. „Půjdeme." A po špičkách ven. Není teď o čem mluvit, ať se uzavře hladina pořádku a ticha, ať se neporuší to vyrovnané mlčení, tiše, tiše, jako bychom opouštěli něco podivně a přísně důstojného.

Teprve ve vratech špitálu, kde už se začíná nelad a lomoz života, povídal chirurg zamyšleně: „Divné, že je tak neznámý. Musíme ho zapsat jako Případ X," Mávl rukou. „Raději už na něho nemyslete."

Už druhý den trvá to bezvědomí, teplota stoupá a srdce slábne. Není pochyby, někudy uniká život, ach bože, jaká trampota! jak ucpat trhlinu, o které nevíme? Tož nic než koukat na to němé tělo, jež nemá tváře ani jména, ba ani dlaní, aby se na nich daly číst stopy minulého života. Kdyby měl jméno, kdyby měl aspoň jakékoliv jméno, nebyl by tak - co vlastně? snad znepokojivý nebo co.

Ano, říká se tomu tajemství.

Milosrdná sestra, zdá se, si zvolila tento beznadějný případ za předmět své mimořádné osobní péče, sedí unaveně na tvrdé židli u nohou lůžka, nad jehož hlavami není napsáno jméno člověka, ale jen latinské názvy jeho ran, a nespouští oka s té bílé, slabě a krátce oddychující kukly, patrně se modlí.

„Nu, ctihodná," mumlá chirurg bez úsměvu, „tichý pacient, co? Nějak jste si ho oblíbila."